Konfrontace s justiční autoritou

Konfrontace s justiční autoritou
Jsou soudci, kteří mají v justici mimořádné postavení svojí odbornou autoritou. To postavení je takové, že se před ním sklání moc zákonodárná a soud poslední instance. Ta autorita píše knihy, ministerstvo ji pověřuje školením ostatních soudců a soukromé vzdělávací agentury ji najímají ve svém školícím obchodě. Je členem externího poradního orgánu ministra nespravedlnosti. Mé příběhy o mé zkušenosti s justiční konkurzní mafií jsou spojeny s tím, že dnes před soudy dotčení správci i bezdůvodně se obohacení členové výboru konkurzních věřitelů hájí tím, že se ve svém jednání řídili právním názorem té nás všech justiční autority, který jim umožnil nerespektovat zákonnou restrikci nakládat s majetkem třetích osob, který byl zapsán do konkurzní podstaty, dokud nebude o vlastnických právech zpochybněných správcem (na úřední pokyn soudu) pravomocně rozhodnuto.
Jak je to možné? Kdysi, 1.5.2000 došlo k mnoha novelám zákonům, které měly z této země učinit právní stát, zabránit tunelování firem a rozkrádání konkurzních podstat. Měli naši právní praxi vzdálit té bolševické. Místo toho mobilizovaly bývalé v privatizaci neúspěšné soudruhy a do té jejich zlodějiny byla justice angažována zločinnou spoluúčastí. Tenkrát bylo zavedeno na ochranu vlastnických práv okrádaných konkurzních věřitelů ustanovení § 19 odst. (3) zákona o konkurzu. Proto musela ta justiční autorita najít rozsudek Nejvyššího soudu, který se ještě po novele zabýval sporem před novelou a potvrdil dřívější právo správce v tehdejších souvislostech nakládat s majetkem konkurzní podstaty bez ohledu soudní spory. Touhle odvolávkou se prostě novela zákona v praxi české justiční konkurzní mafie zrušila. Zlodějiny mohly pokračovat. A nic nepomohlo, že třeba v mém případě odvolací i poslední instance soud okrádanému konkurznímu věřiteli odmítly pomoct s tím, že zdůraznily odkaz na dostatečnou ochranu jeho vlastnických práv ustanovením § 19 odst. (3) zákona o konkurzu. Dokonce soud poslední instance se jednou vyjádřil, že „jde o případ, kdy jde nutno na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní povahy, v daném případě ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání …“.
Přesto tohle všechno marnost nad marnost. Právní názor justiční autority platí dodnes a zástupci ministra nespravedlnosti tvrdí, že ta nezákonnost je správným úředním postupem konkurzního soudce a tím nemohlo dojít skutečným vlastníkům toho majetku k žádné majetkové újmě. A spousta soudců až po ten soud poslední instance tohle všechno neprávo neustále udržuje při životě pod různými záminkami, mnohdy až demonstrativně směšnými. A to je ta sofistikovanost, s kterou je korupce podle BIS v justici realizována. Tohle nemůže být korupcí ve smyslu toho, že by správce inkasoval úplatek a pak soudy objížděl a každému soudci z toho kousek dal, jak tady fiktivní bojovníci proti korupci stále chtějí prokazovat. To je zřejmě tak, že ukradené si nechala mafie, něco dali soudci a prokurátorovi, policajta nechali, ať si nakrade sám, a každý další účastněný soudce systém udržuje a v něm si realizuje vlastní kšeft s vlastním inkasem a očekává, že kolegové obhájí i jeho korupci. A aby mohli všichni se svojí zkorumpovaností klidně spát, tak v sobě živí třídní nenávist k vlastníkům kapitálu. A bez ohledu na Ústavu to jsme hezky zpátky v socialistickém soudnictví, které nám tu Havel ráčil zachovat.
Co čert nechtěl?! Protože těch sporů je mnoho, máme protokoly, které dokumentují přiznání zúčastněných, kterými se dovolávají, aby další soudci byli solidárními s těmi, co jsou justiční konkurzní mafii přímo angažováni a co jim už bylo zaplaceno. Taky bylo pravomocně rozhodnuto, že nic v konkurzní podstatě nepatřilo úpadci a z 500 miliónů ukradených, kterým se v právní řeči s ohledem na city soudců říká bezdůvodné obohacení, sám konkurzní soudce nařídil deset vydat. Tím nezvratně přiznal, že právo je na straně konkurzního věřitele, vlastníka správcem na pokyn soudce zneužitého majetku. Do konkurzní podstaty totiž místo rovnou ukradených stovek miliónů nakapalo pár desítek miliónů. I o jejich vydání skutečnému majiteli běží už víc než pět let spor. Po letech zdržování jím byla pověřena právě ta mimořádná justiční autorita. A to stojí za presentaci.
Máme již čtvrtého správce, advokáta, který s tím nechce mít nic společného, protože v konkurzní podstatě jsou jen fiktivní pohledávky z roku 1998, které, i kdyby už soudy dávno neprokázaly, že neexistují, tak by byly ze zákona promlčené. Jedná za něj po dohodě s autoritou advokát toho předchozího správce, aby ještě něco nepokazil. Na protest bylo autoritou řečeno, že to nemusel schválit výbor věřitelů, jak ukládá zákon, když to není placeno z konkurzní podstaty. Takže to asi platí justiční konkurzní mafie z nějakých tajných fondů, které soud považuje za naprosto legitimní, nebo ten podvodný advokát, nejí, neplatí nájem atd., takže může pro správce pracovat zadarmo, což potvrzuje i to, že není ani plátcem DPH. Spíš bude pravdou, že advokát má zaplaceno mimo účetní knihy a daně předem z těch na základě deklarace neplatnosti ustanovení § 19 odst. (3) zákona o konkurzu ukradených stovek miliónů.
Jenže tu zlodějinu mafie kryla mimo jiné i fiktivní dražbou, kdyby se nakonec ukázalo, že ten paragraf platí. Cena vydražení byla rovnou ukradena nebo nebyla zaplacena. To by však tu dražbu od počátku zmařilo. Co s tím naše autorita? Ta cena vydražení je totiž polovinou žalované částky. Ona se stejně jako ministr totiž již dávno odmítla jako státní správa justice zabývat kárným proviněním konkurzního soudce, který se prokazatelně musel té defraudace desítek miliónů účastnit. A teď? Ani jednu nezákonnost nemůže naše justiční autorita přiznat. Geniálně, jak je tu zvykem vždycky. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, že je vše promlčeno, protože si konkurzní věřitel mohl své právo uplatnit před lety, kdy cena vydražení měla být zaplacena. V euforii vlastní mimořádnosti autorita dokonce protokolovala usnesení, kterým advokátovi třetího již odvolaného správce nařídila, že musí přinést doklad, kdy ty desítky miliónů byly na účet správce připsány. A to byla kardinální chyba. Dokonce máme nahrán jejich dialog v soudní síni, který dokumentuje bezvýznamnou roli konkurzního soudce a čtvrtého správce, jak je to již celé mimo ně.
Okradený žalobce se u svého počítače podívá do rozhodnutí Nejvyššího soudu a zjistí, že se to týká vztahů podle Obchodního zákoníku, kterými není vztah konkurzního věřitele a správce konkurzní podstaty dlužníka, který se řídí zákonem o konkurzu a občanským soudním řádem. A taky že se to týká platby z účtu okradeného a ne platby na účet zlodějského druhého správce, jako v tomto případě. Navíc autorita pominula, že v soudním spise má důkaz, podání třetího správce konkurznímu soudci, že nikdy cena vydražení nebyla do konkurzní podstaty zaplacena. K tomu se v souběžném řízení taky protokolovaně přiznal ten, kdo to měl platit. A okradený čeká, jaký důkaz bude moci svému zahraničnímu vlastníku dodat pro mezinárodní arbitráž, že tady právo neplatí, protože autorita nemá šanci legitimní řešení nalézt, když nesmí poškodit justiční konkurzní mafii. Ty důkazy o zde panující nezákonnosti generuje v totálním přesvědčení, že stojí absolutně nad zákony a je nepotrestatelná, protože jakýkoliv její zločin v soudní síni je legitimován a imunizován praktikovaným výkladem její Ústavou zaručené nezávislosti.
Takže nakonec z porady těch, co nikdo vůbec není žalovaným čtvrtým správcem, který o sporu asi vůbec neví, a z kterých ten soudce by vůbec neměl na obraně žalovaného nijak participovat, protože mu to zákon a Ústava zakazují, vzešlo, protože prý advokát nemá přístup ke konkurznímu spisu, v kterém by doklady o pohybech na účtu druhého správce stejně nenašel, protože se tam nezakládají, tak se nařízené jednání odkládá na neurčito. Další roky nezákonných prodlev před námi. Oficiálně pro nepředložení důkazů žalovaným. V právním státě by to bylo důvodem k potvrzení žaloby soudem, kárnému řízení se soudcem a vyloučení advokáta z advokátní komory. Jenže to by zbořilo celou konstrukci legalizace korupce.
Popisovaná korupční šlamastika justice má i další možnost, jak problém vyřešit. Ten zločinný konkurz zrušit pro faktický nedostatek majetku, což je jediné legitimní, a podat trestní oznámení na předsedu výboru věřitelů, finanční úřad, který prokazatelně organizoval zkreslování účetnictví správců a svojí autoritou účetní správce i samotného konkurzního soudce uvedl v omyl. Dokonce jeden ze soudců na obranu ministerstva nespravedlnosti a jeho podřízeného soudu a prokuratury už zahájil řízení, které se tím bude zabývat. Pro konkurzní soud by vše definitivně skončilo, a protože by se finanční úřad sebezáchovně nezbavil mlčenlivosti a nebyl by ani žádný správce, který by jej mlčenlivosti byl schopen zbavit, tak by to mohlo skončit dobrou vírou soudce v nezkorumpovanost berňáku, která se však nedá prakticky zpochybnit, a promlčením osobních odpovědností.
A tady se dostaneme ke skutečnému jádru korupce v této zemi. Šéfové té justiční konkurzní mafie nesedí na tom konkurzním soudu nebo prokuratuře, která tomu zajišťuje beztrestnost, ale někde mimo a hodně vysoko, protože odtamtud tomu zajišťuje politické krytí. Na internetu jsem našel, že v Parlamentu dne 12.4.2011 zaznělo, že nástrojem je externí poradní orgán ministra nespravedlnosti, což mi už dřív jeden agent BIS říkal. Pak se jediné legitimní řešení nelíbí ministerstvu nespravedlnosti, protože úpadce a celá řada konkurzních věřitelů by se okamžitě stala aktivně legitimovaná k podání žaloby proti tomuto ministerstvu nespravedlnosti.
Vůbec by už nemělo význam ani to, že by bylo možno poukázat na přímého viníka, který je orgánem ministerstva financí, které se k vině přiznalo už v roce 2006. Tedy tvrzením, že se zisk úpadce se nevykazuje v daňovém řízení a tudíž nezdaňuje, v konkurzu se navyšuje kapitál úpadce vším, co soudce nařídí správci sepsat do podstaty, a že daně se naopak platí z inkasa pohledávky na zaplacení dluhu bez ohledu na to, že byly zaplaceny už při vzniku pohledávky. Takže ta zkorumpovaná ministerstva radši chtějí, aby neprávní stát pokračoval. Minimálně periodicky od nástupu ministra do skončení jeho funkčního období nebo vymření poškozených. Také jsem na internetu našel, že pan ministr nespravedlnosti konstatuje, že právo okradených je omezeno tím, že náhradu by jim museli zaplatit daňoví poplatníci. To je dobrý důvod ke zrušení právního státu! Mohl říct, že chrání pracující. To ty práva v Plzni skutečně učili kovaní bolševici!
A že „rušení“ jednotlivých paragrafů zákonů ve prospěch korupce je zde často praktikovaná praktika, dokumentoval zrovna Nejvyšší kontrolní úřad. Jak Vondra vyplatil tu stamiliónovou prémii těm parťákům jeho předchůdce Bartáka, co s nimi uzavřel smlouvu na Hilton pro sestřičky v Ústřední vojenské nemocnici za řadu miliard, tak ti museli hrozbu arbitráže, která ten tunel na státní finance zdůvodňovala, odvodit od toho, že neplatí § 39 Občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů, které se příčí dobrým mravům, nebo že neplatí § 49 Občanského zákoníku o právu odstoupit od smlouvy, kterou stát uzavřel v tísni, do které jej dovedla ekonomická negramotnost ministra, který uzavřel smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek.
Je možno také tvrdit, že ekonomická negramotnost ministra je synonymem jeho zkorumpovanosti, což by mělo být též důvodem k nepotřebě se z nevýhodné smlouvy vyplácet. A jestli Kalousek o našich mnohamiliardových zárukách za Řecko tvrdí, že „je maximálně nepravděpodobné, že by se kdy skutečně tato garance stala realitou“, když je to téměř jistota, a když Nečas ví, jak řídit ČEZ, tak tam jsou ekonomicky negramotní nebo zkorumpovaní všichni. U toho Kalouska je jeho označení za nejlepšího jen potvrzení slabosti těch ostatních, co taky jezdí do Bruselu Merkozimu schvalovat ty šílenosti. Nekvalifikovanost a marxistické kořeny našich dvou jmenovaných vládců jdou tak daleko, že chtějí sabotovat soukromé kapitálové investice a tím i penzijní reformu dalším zdaněním akcií. Neštěstí je, že opozice a její voliči chtějí, aby byli nekvalifikovaní ještě víc.
Pokud všichni bojovníci proti korupci nebojují vlastně za její zachování už jen svojí závislostí na státním přerozdělování, tak prý jim chybí důkazy o korupci. A tady komentované a už víc než deset let státem tolerované nezaplacení či defraudování desítek miliónů ceny vydražení je důkaz naprosto nepochybný. Taky to, že státu nevadí, že nikdy finanční úřad nechtěl daň odpovídající soudem a prokuraturou potvrzeným a mnou neustále presentovaným 480 miliónům zisku po zdanění v roce 2000, je nesporný důkaz korupce směřující ke konkrétním lidem. Dokonce to jsou trestné činy. Problém je v tom, že bojovníci proti korupci jsou většinou právně a ekonomicky negramotní a hlavně závistiví i vůči poškozeným, takže ve skutečnosti jsou prokorupční. Důkazem je i to, že ani na vesnici a ve městech nikdo nechce, aby občané měli konkrétní zastupitele. A právě hysterie nekvalifikovaných bojovníků proti korupci brání těm, kteří byli do mnou presentované korupce namočeni tím, že je třeba berňák uvedl v omyl, aby tu nezákonnost skončili, protože se dnes bojí i jen k tomu omylu přiznat.
K potvrzení kořenů korupce v závisti a negramotnosti bych chtěl poukázat třeba na odsudek Petra Macha vůči Babišovi. Tím, že by Mach chtěl kapitalismus bez kapitalistů, je vlastně militantním socialistou nebo pro případné lobbisty zvyšuje cenu svoji vlastní korupce. Co může Babiš vlastně veřejně o korupci říct, aby neohrozil existenční jistoty svých zaměstnanců a dodavatelů? Ti, kteří s ním třeba v televizi vedli rozhovory, jsou totálně ekonomicky negramotní. Babišovo podnikání jsem vlastně zahájil už tím, že jsem v kuponovce v zemědělských nákupech koupil pro IPF YSE absolutně největší podíl, protože byly téměř zadarmo. Na integraci jsem sehnal člověka, který je dnes významným ředitelem státního superpodniku a který to vůbec nezvládl. Navíc jsme neměli na uplácení LUXe a jeho lidí, kteří proti tomu brojili. A budování AGROFERTu tehdy mohlo být téměř zadarmo. Babiš mohl a asi i zbohatl jen svými osobními kvalitami, o kterých přesvědčil financující zahraniční banku, a tím, že tady P+L vedla válku proti kapitalismu, Klausově „neviditelné ruce trhu“, která Babišovi investice zlevňovala tím, že české majetky činila téměř bezcennými. Mach, kdyby měl ponětí, jak se tvoří národní bohatství, tak by i z dnešních Babišových investic věděl, že to Babiš dělá učebnicově správně s dokonalou ekonomickou předvídavostí. Na dvě jeho investice hledím obdivně každý den z oken.
Taky ve čtvrtek tu byl článek od pana Šrámka o netečnosti nejen šéfprokurátorů ke konkurzní mafii. Jeho osobně jsem marně angažoval k tomu, aby si jako novinář vynutil odpověď od ministerstva financí, proč nikdy nevybralo daň odpovídající těm 480 miliónům. Z jeho nepochopení souvislostí účetně vykázaného zisku a daně jsem se stal jeho osobním nepřítelem stejně jako těch obětí konkurzní mafie, které si stěžovali na tom jarním semináři v poslanecké sněmovně, o kterém Šrámek referoval. V tom je zakopaný pes a dědictví bolševismu. Boj s korupcí není tak důležitý jako solidarita negramotných a závistivých. Když chcete s korupcí bojovat, vždycky narazíte na někoho, koho usvědčíte z toho, že se mu matou pojmy a on vás za to přestane mít rád a už není v rámci vůle zachovat integritu vlastního sebevědomí ochoten s vámi spolupracovat.
Pokud si Šrámek stěžoval, že s tím, co na semináři prokurátoři slyšeli za absolutního nezájmu poslanců, nic nedělají, tak nemohou. Je mezi nimi i jeden, který vymyslel, jak mne a společníky nezákonně dlouhá léta stíhat, abychom se nemohli nezákonnému konkurzu bránit. A udělal na tom skvělou kariéru a mnohamiliardovou škodu. Konkurznímu soudci škodu prokázat můžu soudním spisem, prokurátorovi není čím, když navíc zkorumpované prokurátory Šrámek ujistil, že od něj a jemu podobných žádná hrozba neexistuje stejně jako od náměstka ministra nespravedlnosti, kterého zoufalství obětí justiční konkurzní mafie pouze rozesmávalo. Dokonce ta nemožnost efektivní spolupráce byla demonstrována velkým P+L bojovníkem proti korupci Krausem, když Babišovi neumožnil ve svém pořadu presentovat internetové kontakty na to Občanské fórum proti korupci.
A výsledkem toho o čem píšu, jsou poslaneckou sněmovnou schválené pro ekonomiku likvidační sankce na „Švarc systém“ a zaměstnávání chudáků Ukrajinců. Pokud třeba Mach a mnoho dalších nemá rádo miliardáře, tak by měli aspoň hájit živnostníky. Jenže ty teď může kdokoliv vydat konkurzní mafii tím, že na ně pošle inspektora z Úřadu práce. Ti tu mohou živnostenské podnikání zlikvidovat, když se stanou tímto způsobem pijavicemi živnostenského podnikání, stejně jako exekutoři pijavicemi sociálních podpor dlužníků. Dokonce se dá z naší národní praxe dovodit, že ti z „pracáku“ se chtěli dostat k významnějšímu podílu na národní korupci a budou chodit po živnostnících vybírat výpalné. Levicová vláda a poslanci jim nakonec vyhověli. Už není daleko doba, kdy nám ti socialisté kvůli nepřizpůsobivým a „Švarc systému“ uzákoní povinný pracovněprávní vztah.
Já jsem za mnou kritizovaného Macha vděčen, ještě štěstí, že při té marxistické převaze je tu někdo, kdo aspoň chytře i když platonicky horuje pro trh. Jenže ta snaha po lidské dokonalosti, po lepších bytostech než je Babiš, je levicově nesmyslná. Nám nedokonalým bylo darováno universální řešení našich problémů tržní soutěží. Dokonce kvůli přirozenému výběru nevěříme v Boha. Pokud nedojde k soutěži zkorumpovaných politiků v jednomandátových obvodech o naše hlasy a pokud nebudou moci korumpující podnikatelé soutěžit o naši poptávku místo o přízeň regulujících politiků, pak tu bude nebetyčná korupce nadále a nakonec to i Babiš převede pod ochranu funkčního právního státu jinam.
Takže furt jde nejdřív o to, zbavit se poměrného volebního systému a tedy nalézt nejdřív ty, kteří to chápou i když P+L proti tomu v rámci boje za socialismus s lidskou tváří brojí. A osobně si každý může říct, že Bůh nás miluje a proto nás vystavuje zkoušce. Individuálně vystavuje a individuálně musíme obstát! Dík Bohu za ty soudce, kteří k tomu mají odvahu! Kdyby tu neřádila ta justiční konkurzní mafie, tak by Babiš mohl nakupovat neúspěšné konkurenty daleko levněji stejně, jako další podnikatelé mohli díky konkurzním výprodejům získávat lacino výrobní prostředky k budování národního blahobytu. Takhle to hnije v konkurzních podstatách v čekání na příležitost k defraudaci.
Odkazy:
[1] http://virtually.cz/journal/?q=node/17